Není důležité vyhrát,ale nasrat toho kdo tě porazil!

Katty - Příběh mého života 1. Začátek

9. května 2014 v 13:25 | Katty |  Katty - Příběh mého života
Tak jsem tu s prvním dílem přepisované povídky! Přeji příjemné počtení /dole jsou postavy, o kterých se v příběhu zmíním/

Úvodní obrázek ještě není udělaný, musíte si počkat




"Dobré ráno!" pozdravila jsem a vešla do třídy. Zamířila jsem mezi kroužek holek, které stály u oken na druhé straně třídy. Dívka s modrým svetrem a růžovo-červenými vlasy ke mně byla otočená zády a ani si mě zřejmě nevšimla. Chytla jsem jí za ramena a pozdravila jsem jí: "Ahoj, Yoake-chan!" Zřejmě se mě lekla. Ale místo očekávaného úsměvu se začervenala a plácla mě po hlavě.
"To už nedělej!" nafoukla se Yoake. Byla jsem trošku zklamaná. Nerada ubližuju ostatním lidem, ale tohle podle mě nebylo 'ublížení', takové jaké jsem měla na mysli. Ale stejně jsem se na ní usmála.
"Kei-chan…" vzdechla si Yoake, "ty jsi fakt zvláštní." Dokončila větu a letmo se usmála. Takovou Yoake mám ráda. Ostatní holky - a nebylo jich moc - se tomu začaly smát. S Yoake jsme nejlepší kamarádky. Známe se už… hodně dlouho! Dřív jsem nebyla takováhle… jak to říct? Veselá. Byla jsem šíleně stydlivé dítě. Dítě pořád jsem, ale ne zase takový malý prcek!
Pak najednou zazvonilo a my jsme si s Yoake šly sednout na naše místa. Úplně vzadu u oken. Snad to nejlepší místo, co může být. Objala jsem Yoake čekajíc, že mě snad vytáhne nahoru až do lavice. "Smůla, Katty." Odvětila Yoake a odtrhla se ode mě. Povzdechla jsem si. I nad tím jménem, kterým mě oslovila.
"Katty-san!" uslyšela jsem někoho volat ze zadu slabým hlasem. Byla to Yuu-chan. Taková malá stydlivá dívčina. Krátké modré vlasy s ofinou připnutou sponkou nahoru. Měla nádherné oči. Takové… šedivé. Tak to alespoň říkají. Já jí vidím v očích stříbro! Při pomyšlení na tohle jsem se mírně uchechtla, tak myslím, že jsem Yuu trošku rozhodila.
"Ano?" zeptala jsem se jí tónem 'co potřebuje'.
"Katty-san, nepůjčila bys mi propisku?" řekla svým stydlivým hláskem. Zase něco zapomněla. Je hodně zapomínavá, ale zato je chytrá. Já a Yuu patříme mezi nejchytřejší žákyně našeho ročníku. Sice se ani jedna nějak extra neučíme, ale řekněme, že pocházíme z klanů, které vyžadují dobrou zdatnost ve všem.
"Kolikrát ti mám ještě říkat, abys mi neříkala 'Katty-san', ale 'Kei'? Jinak, tu propisku ti půjčím." Pověděla jsem to té malé zapomnětlivé duši, co stála přede mnou. Mám radši, když mi říkají Kei. Nevím proč, ale mamka se prostě rozhodla, že budu mít jméno, které nikdo jiný nemá. A tak zdeformovala jméno 'Keiko' a vzniklo z toho Katty. Nic moc, já vím, ale, být originální - to mám asi po mamce. Já prostě originalitu miluju.
Yuu odběhla do své třídy. Pak najednou do třídy vstoupila Ayame-sensei a já už věděla, že jestli do vteřiny nebudu na svém místě, určitě mě stihne trest od ní.
S Ayame-sensei se…ehm… tak trošku znám. Je to kamarádka mého táty. Byli spolu v týmu. Občas k nám chodí. Chodí za tátou, což mamku znervózňuje - no co, je to přece ženská a ženský jsou žárlivý. Ovšem Ayame-sensei není takovýhle typ. Ona je moc hodná a starostlivá.
U taťky v týmu byl ještě jeden ninja. Jmenuje se Beri. Je to prý kapitán ANBU. Taťka říká, že na Beriho nemá. Ale jsou to kamarádi, Beri-san není arogantní, je takový vážně přátelský typ. Divím se, že se takovýhle typ hodí do ANBU, kde ninjové dostávají ty nejhroznější mise, na které se i dá těžko pomyslet.
"Tak děti, za pár týdnů už se nám blíží zkoušky!"oznámila nám Ayame. Jsme v posledním ročníku akademie. Takže to znamená, že jestli projdu závěrečnými zkouškami, budu genin! "Ach… jaké by to asi bylo být genin?" pomyslela jsem si. Brát mise, zlepšovat své techniky, brát si peníze za splněné mise a všechno ostatní! "Tak těžké to být zase nemůže."
"Ale nemyslete si, že to bude nějak lehká záležitost!" pokračovala Ayame-sensei a já už tušila něco... "Projde jen několik z vás, aby vytvořili týmy!" polkla jsem. "Co když neprojdu?" ptala jsem se sama sebe. Řekla 'několik', takže jsem tušila, že budou vybírat jen několik nejlepších jedinců. "Myslím, že teoretickou část zvládám dobře, a i část praktickou, takže doufám, že projdu.." přemýšlela jsem. Koutkem oka jsem se podívala na Yoake, která asi nebyla moc nadšená. Ta teoretickou část zvládá vážně skvěle, ale zase ta praktická část jí moc nejde. Špatně ovládá chakru. To je její slabina. Hodina za hodinou se táhly jako každý den. Končili jsme po třetí hodině odpoledne.
"Yoake? Nechceš jít někam odpoledne?" zeptala jsem se jí. Yoake na to nějak nevypadala.
"Já bych měla jít trénovat… Víš, nechtěla bych tu být ještě rok a opakovat, to by doma neprošlo…" řekla a pak skoro zašeptala, "už bych ani nemohla být ninja." Matně jsem ji slyšela. Ale s jejím smutným výrazem jsem pochopila moc dobře, o co jde. Její rodiče nebyli ninjové. Byli to… něco jako politici. Staří známí feudálního pána Ohnivé země. Vlastně všech feudálních pánů. Yoake byla něco jako… usmiřovací nástroj v případě toho, že by se někdo neshodl s Listovou. Její sňatek by měl totiž pomoct v jakémkoli případě. Její rodina je totiž velmi vážená.
Avšak stáli proti tomu, aby se stala ninjou. I když jí bylo pouhých 6 let, její slovo mělo určitý význam. Když řekla, že chce chodit na ninja akademii, rodiče ji nijak nebránili, ale musela by složit zkoušku a v případě nouze,by se musela svého postu ninji vzdát. Takové byly jejich podmínky. Proto byla Yoake…celkem smutná.
"A navíc, asi bys na mě neměla čas." Řekla Yoake. Nechápala jsem jí. To jsem jí i svým obličejem naznačila. Ona si jen povzdechla a ukázala ke stromu naproti vchodu do akademie. Rozzářily se mi oči.
"Bráško!" křikla jsem a běžela jsem za ním. Stál tam můj bratr Tomoya. Je o 5 let starší než já, takže je mu 17. Má takové zvláštní vlasy. Hnědé s modrými prameny na stranách hlavy. Nechápu, jak mu rostou. Já si vždycky myslela, že si je něčím stříká. Podobné vlasy má i mamka. Vlastně skoro stejné, akorát delší…
Vyzvedl mě a usmál se. "Právě jsem přišel z mise, a první co mě napadlo, bylo, že bys mohla někdy teď končit." Postavil mě na zem a poplácal mě po hlavě. Tomoya-nii-san chodí na velmi dlouhé mise. Je totiž u ANBU. Trošku mě to štve, ale dá se s tím žít. Vždycky odejde třeba na měsíc nebo dva. Je mi celkem smutno, během jeho misí. "Tak jdeme domů?" řekl Tomoya s úsměvem. Chytla jsem ho za ruku - respektive za malíček - takhle se držíme vždycky. Je to naše… gesto!
"Brzo budeš mít zkoušky geninů, co?" zeptal se mě Tomoya.
"Yep! A taky nic nepokazím! Tomu věř." Řekla jsem a zazubila jsem se na něj.
"Věřím, já o tebe strach nemám. Jsi přeci ta nejšikovnější sestřička, co mám." Zasmál se.
"Já jsem tvoje jediná sestřička!" nafoukla jsem svoje tváře a odvrátila zrak od Tomoyi. Ten mě chytnul a začal lechtat.
Procházeli jsme se po vesnici schválně dlouho, protože jsme spolu už dlouho nebyli.
"Ah!" blesklo něco Tomoyovi hlavou, "Já jsem ti 'to' ještě neukázal, co?" zeptal se mě.
"A co jsi mi neukázal? Jak mám vědět, co tím myslíš?" dala jsem si ruce v bok. On mě ale chytl za ruku a řekl: "Uvidíš." Běželi jsme ke kraji vesnice, kde rovina přecházela v menší kopečky a strmější louky. Chodívali jsme sem s Yoake a ostatními ze třídy. Ale ne tak vysoko. Většinou jsme s holkami pořádaly pikniky a kluci nás neslyšně doprovázeli a pak na nás 'vybafli'. Na některé vzpomínky, které se mi v tu chvíli vybavily, jsem se musela usmát. Tomoya mě ale pořád táhnul dál a dál. Nebo, respektive už mě pustil, ale já jsem pořád běžela za ním. Pak se před námi objevovalo čím dál více stromů, až jsme byli v lese. Oba jsme vyskočili nahoru na větve stromů a skákali po nich jako veverky. Pak jsme dorazili k takové… skále. Dalo se po tom šplhat, tak jsme vylezli nahoru.
"Tak, a teď se otoč." Řekl Tomoya, který už seděl na jednom velkém kameni, a na tvář mu dopadaly paprsky zapadajícího slunce. Otočila jsem se. Bylo to překrásné.
Pohled na celou vesnici z jednoho vyvýšeného místa. Nemohla jsem snad ani dýchat. Oranžové světlo ze slunce zaplavovalo celou vesnici, která se zdála být tak poklidná, mírumilovná a překrásná. Takové místo vážně stálo za tu cestu.
"Vidíš?" řekl Tomoya a ukázal na Konohu. "Tohle je naše místo, které musíme chránit. Naše vesnice. A ty ji budeš chránit také." Odmlčel se. " Vidíš je?" ukázal na vytesané tváře všech Hokage. "Oni začínali stejně jako ty. Také v akademii. A stali se úžasnými ninji. Až budeš genin - a já věřím, že budeš - budeš se zlepšovat a budeš také skvělý ninja." Přerušila jsem ho: "Ku-no-i-chi!" Tomoya se zasmál. "Ano, ano, kunoichi." Odmlčel se na moment. "Jen tím chci říct, že TY, ty zkoušky zvládneš. A jednou, možná překonáš i mě. A MOŽNÁ překonáš i támhle ty kameny." Zasmál se a jakýmsi pohlazením mi rozcuchal vlasy. "Ty to zvládneš." Usmál se a podíval se mi do očí. Takového Tomoyu mám moc ráda. Takového, který mě utěší, a nebo povzbudí. Byli jsme tak celkem dlouho.
"Tak pojď! Jdeme domů!" řekl a zvedl se. Oba jsme se ještě jednou zadívali na vesnici. Byla vážně krásná. Ale slunce už skoro zapadlo a my jsme chtěli dojít domů ještě za světla.

Když jsme dorazili před dům, Tomoya zavřel oči a s úsměvem potichu řekl: "Jsem doma…"
"Jsem do-" nedořekla jsem.
"Kde jsi krucinál byla?!" zařvala na mě mamka když jsem si zouvala sandále a vběhla do předsíně. "Víš kolik je ho…?!" nedořekla. Když viděla Tomoyu ve dveřích, zřejmě pochopila. Usmála se. "Aha…" řekla. "Jsem do-" nestačil doříct Tomoya, protože mu mamka - a zároveň i mě - dala do kokosu. "I když jsi přišel po měsíci nebo jak dlouho, neomlouvá tě jenom příjemný pozdrav 'Jsem doma' !"
Oba jsme si sedli na zem, sklonili ruce a dvojhlasně řekli: "Omlouváme se."
"Oh, vítejte doma." Přivítal nás náš taťka.
No… něco o naší povedený rodince? Mamka se jmenuje Netsumi Hanotsu Hyuuga. Dvě jména? Ano. To mají u nás v rodině všichni, kromě táty. Mamka má dlouhé hnědé vlasy s už zmíněnými modrými prameny na stranách hlavy. Je celkem horkokrevná. Ráda šije a chodí na mise. Je jí 37. Táta se jmenuje Koruo Hyuuga. Jediný z naší rodiny má Byakugan. Je z Hyuuga klanu, což je pochopitelné. Dá se říci, že selhal. Má dvě děti a ani jedno nemá Byakugan. Je hodný, milý a nechápu, že si někdo takový mohl vybrat zrovna mamku za ženu. Je mu 38. Pak je tu bráška. Je mu 17, jmenuje se Tomoya Hanotsu Hyuuga. Moc jméno Hyuuga nepoužívá. Když by se měl podepsat, podepsal by se vám Tomoya Hanotsu... Je klidný, hodný a vážně silný. Pak jsem tu já. Katty Hanotsu Hyuuga. Katty… to je celkem divné jméno, že? Nechápu, jak na to mamka přišla. Táta chtěl, abych se jmenovala Keiko, ale to se mamce moc nelíbilo. Prý se i několikrát pohádali kvůli výběru jména. Na Tomoyovi se shodli oba jednoznačně. Já jsem byla kámen úrazu. Tak si máma vymyslela svoje vlastní jméno. Teda, moje jméno. A shodli se na tom oba. Já mám ráda, když mi říkají Kei. Sice je to z větší části klučičí jméno, ale mně se líbí. Někdy kvůli tomu vznikají i určitá nedorozumění. Ale je to sranda.
A jaká jsem? Jsem stydlivá, přátelská, akční…a…. já nevím! Prostě jsem taková, jaká jsem. Jsem originál. Takhle se popisuju většinou vždycky. Jsem zastánce originality. A je mi 12. Jsem v posledním ročníku akademie a už se těším, až budu genin!


Tak, já doufám že se vám líbil díl. Váš názor k novějšímu příběhu by mě potěšil :)

Katty - čti jako "Kejtý"

Postavy v dnešním dílu:

BTW: Tomoyovi jsem změnila barvu očí, kdyby si někdo všimnul :D
+ Koruo vypadá fakt příšerně (i Yoake)
Bylo to kreslený jen tak pro orientaci! ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Carry Carry | Web | 9. května 2014 v 13:42 | Reagovat

skvěle napsané. :)

2 Lucy-chan Lucy-chan | Web | 22. května 2014 v 17:52 | Reagovat

dúfam, že Katty zvládne skúšky bezchybne :) a Yoake tiež :)(sa mi zdá alebo Yuu trošku je trošku podobná Levi z FT :D :D ale to budú len moje ilúzie :D)
sa teším na ďalší diel :)

3 Katty Katty | Web | 24. května 2014 v 7:55 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

[2]: Děkuju ~
BTW: Yuu jsem si vymyslela už dááávno :D Ještě před tím, než jsem viděla Fairy Tail. Možná je vzhledově trošku podobná (to dělají ty vlasy mno) ale povahově snad ne :D Já mám Levy ráda, ale podle ní jsem Yuu protě...no neudělala :DD

4 Naiko Naiko | Web | 28. května 2014 v 11:08 | Reagovat

Aw, takže zase odznova... Ale neva, pořád je to super c: už se těším na další ^^-

5 Jméno není potřeba Jméno není potřeba | 3. června 2014 v 20:07 | Reagovat

Netrpělivě čekám na další část, a když je to už tak dlouho, tak se ptám: doufám, že budeš s vydáváním nově spracované verze pokračovat, nebo se pletu -to by mě i ostatní mrzelo-? :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Roy Mustang FanBar
Roy Mustang gif