Není důležité vyhrát,ale nasrat toho kdo tě porazil!

Katty - Příběh 16.díl - Kdo to jídlo zaplatí?

26. července 2013 v 19:01 | Katty-Hinata
Název je proto, protože jsem prostě byla líná něco vymyslet. :D Ale přeju pěkný počteníčko ^^



Po noci strávené mezi řečníkem a motorovou pilou, jsem byla vážně nevyspalá. Proč asi?
Bezpečně jsme prošli Travnatou Zemí a mířili jsme do Vesnice ukryté v kamení. Byla to dlouhá cesta, ale mohli jsme jí bez odpočinku stihnout do zítřejšího rána. I když, nevím, jak bych to zvládla já.
"Kdy už tam budeem?" mumlal pořád Ari. Asi se ještě zcela neprobudil. Jsem za to ráda, protože když je hyperaktivní, je naprosto nesnesitelný. Teda… někdy.
"Neptej se pořád." Odpověděl mu Hitori, který běžel druhý - hned za Tenten. "Neříkal jsi náhodou že tam máš sestřenku z otcovy strany?" pokračoval.
"Jo, ale na tu se teda moc netěšim." Řekl napruděně. "Mě stačí ji vidět na klanových setkáních. Je strašně divná."domumlal a trošku se už i vzpamatovával. Po chvilce mlčení opět řekl: "Kdy už tam budem?" Když se mu nedostala žádná odpověď zase ztichnul. "To jsme nějaký veverky, že tu tak skáčeme po stromech?" Měl další nesmyslný dotaz.
"Ari!" okřikla ho Tenten.
"Ano madam!" podřídil se Tenten. "Dělej a nekecej."
"D-dobře." Trochu sklonil hlavu. Tenten si toho všimla a ušklíbla se.
"Kdo bude první v Kamenné vesnici, koupím mu tam k jídlu, co bude chtít."
I mě to lákalo, ale bylo jasné, že tím chce nalákat spíš Ariho, kterému kručelo neustále v břiše. Možná taky proto, aby nás tolik nezdržoval, i když byl hned za mnou. Nejsem zrovna běžecký typ. Ovšem, spíš držím rovnováhu. Když byste se podívali třeba na Hitoriho, tak ten skáče poměrně daleko, ale když přistává na větvi, trochu klopýtne. Když se podíváte na Ariho tak… No, ten většinu věcí zvorá, takže se na něj radši nedívejte jako na příklad.
Kolem druhé hodiny odpolední jsme se zastavili na menší občerstvení - onigiri. Hitori ho měl pěkně a úhledně udělané. Já jsem si ho dělala sama, takže nic moc extra. Tenten sice neměla onigiri, ale broskvové knedlíčky, které vypadaly vážně krásně. Když jsem se podívala na Ariho, zatím vyndával z batohu krabičku s jídlem. Když vyndával onigiri, vypadalo vážně pěkně.
Z takových maličkostí se i dokáže poznat, jací jsou lidé - pečliví, nebo rychlí aby to měli rychle za sebou.
"Itadakimasu!" pronesl Ari a zakousnul se do onigiri.

Po naší skvělé svačince jsme se opět dali do pohybu. Musím říct, že s plným žaludkem to šlo mnohem lépe. Ari už se přestal zbytečně ptát na to, kdy už tam budem a taky zrychlil tempo. Tentokrát jsem s ním byla na stejné úrovni. Hitori se dostával víc a víc dopředu. Možná tu sázku fakticky chtěl zkusit. Arimu už taky zřejmě došlo, že se snaží vyhrát a tak také zrychlil tempo. Už oba předehnali Tenten-sensei a ta se jenom usmívala. Já jsem se taky posunula směrem k TenTen-sensei, abych nebyla tak moc pozadu. Měla na zádech batoh a ještě takový obří svitek. Obdivovala jsem jí, jak to dokáže takhle všechno bez problémů nést na zádech, aniž by nějak zvlášť klopýtala při přistání na větvi.
"Sensei?" řekla jsem asi metr za ní.
"Ano?" otočila se na mě. Já jsem trochu poposkočila, aby se na mě nemusela tak otáčet.
"Vám nevadí nést ten velký svitek?" nedalo mi to se nezeptat.
"Ne," usmála se a přívětivým tónem dodala, "nevadí mi to, ale kdybych mohla, nemusím ho nést celý." Tuhle větu jsem vážně moc dobře nepochopila. Jak 'celý'? Tenten-sensei si zřejmě všimla toho, jak jsem se nad tím zamyslela.
"Víš, já bych si ho třeba uložila sem." Řekla a ukázala mi malý svitek přivázaný na jejím opasku.
"Pořád to nechápu." Řekla jsem stydlivě.
"No… to máš takhle." Řekla a rozbalila ten malý svitek. Stíhala i koukat po větvích, kam má šlápnout. Jako celkem super, ne?
Viděla jsem, že v tom svitku měla napsané nějaké znaky. Vypadalo to na přivolávací techniku. Mamka mi už něco podobného ukazovala se svou lasicí Ichi. Taky bych chtěla umět něco přivolat.
Tenten si vložila svitek do úst, udělala několik pečetí, sáhla na ten velký svitek a ten najednou zmizel. Nemohla jsem se na ní přestat koukat. Mezitím TenTen zabalila svitek a opět přivázala mezi několik dalších svitků.
"Asi jsem to měla udělat i dřív." Řekla a usmála se. Úsměv jsem jí opětovala. Při pohledu dopředu jsem si všimla, že kluci mezi sebou vážně soupeří, kdo tam bude první. Bylo to ještě kus cesty, ale měli energii už teď. Když jsme opustili les, museli jsme běžet po skálách a kamenech. Když jsme probíhali některá údolí, opravdu jsem se bála, že se pár kamenů odlomí a spadnou na nás. Pomyslela jsem si, jak tu někdo může žít. V travnaté nebylo tolik lesů, ale aspoň měli hodně trávy - a to všude. Listová má okolo sebe samé stromy. Možná jen ta změna prostředí. Ale to je jedno.
"Počkejte chvilku." Řekla Tenten, když spatřila takový vysoký výběžek z kamenů. Vyběhla na něj a koukla se do dálky. Podle mého pozorování jejího obličeje to vypadalo, že už jsme někde blízko. Tenten seskočila dolů za námi a postupně nám popisovala, co viděla.
"Kamenná nemůže být daleko. Akorát je tam jedno takové údolí, kde je lepší si dát pozor." Už zapadlo slunce a po okolí se rozlehlo šero.
"A poběžíme i přes noc?" zeptala jsem se. Dočkala jsem se kladné odpovědi.
"Ano, a právě proto si v tom údolí musíme dávat pozor." Řekla Tenten a začala se prohrabovat ve svém batohu. "Tu máte." Vyndala čtyři čelovky. "Vezměte si je. Měli bychom dorazit do toho údolí za tmy, takže si budete muset svítit na cestu." Řekla a rozdala nám je.
"Tak pojďte už." Naléhal Ari, vážně nedočkavě. Opět jsme se rozeběhli.
Když už byla větší tma, nasadila jsem si čelovku. Nasadila jsem si ji až jako poslední. Mám ve tmě celkem dobré vidění. Proto mi taky Ari několikrát řekl 'Netopýre'.
Před údolím jsme se zastavili na pokyn Tenten. Vysvětlila nám, ať si dáváme opravdu velký pozor na kameny, a když uvidíme něco podezřelého, hned to ohlásit. "V tomto údolí je takový úkryt zlodějských ninjů, tak si dávejte pozor." Řekla a vyrazili jsme.
Nic jsme neviděli, nikdo nezakopl, teda až na Ariho, který několikrát zaklopýtl, že si málem dal na hubu. Údolím jsme tedy proběhli v pohodě.
"Dobře, teď poběžíme po takovém nepříjemném povrchu." Varovala nás Tenten. "Dávejte si tady pozor na hady. Jednou mě tu jeden kousl a musela jsem okamžitě dostat do mého těla protijed."
Ari polkl. "Co? Snad se nebojíš hadů!" spustil Hitori s úšklebkem.
"N-ne! P…proč bych měl?" koktal Ari. S Hitorim jsme se začali smát. "Tak hadi, jo?"
"Nechte toho!"
Po mírném zasmání jsme se opět dali na cestu. Naštěstí jsme žádného hada nepotkali. Po několika kilometrech Tenten usoudila, že jsme už blízko, takže si postavíme stan. Bylo kolem půlnoci, a tak jsme neváhali a rozložili stan. Všichni jsme usnuli rychlostí blesku, a ani mi nevadilo že Hitori mluvil, Ari chrápal a oba na mě dělali atentáty svýma rukama. Prostě jsem spala jako dřevo.
Ve snu jsem si představovala - i když to bylo k neuvěření - Ariho a jeho sestřenku, jak asi vypadá. On řekl že je divná. Vypadá taky divně? Jako první mě napadly červené vlasy jako má Ari. A taky hyperaktivita. To jsem okamžitě odvolala. To by asi Ari neříkal, kdyby byla stejná jako on.
Napadly mě i blond vlasy, nebo hnědé. Postupně jsem si ji tak přetvářela, až mi z toho vznikla nějaká obluda - což určitě nebude. Ale ještě - kolik jí je? Je mladší? Starší?
"Hej, vstávej!" ozvalo se najednou. Hned jsem poznala že na mě Ari volá.
"Už vyrážíme." Řekl přívětivějším tónem Hitori. Zjistila jsem, že jsem jediná, kdo zaspal.Rychle jsem sebou hodila a sbalila si spacák. Opět jsme vyrazili. Tentokrát jsem si dala s klukama závod taky. Mělo to být už blízko, tak proč ne?
Tenten jenom trochu zrychlila, aby byla u nás, ale s námi nezávodila.
"Budu tam první já!" pořád opakoval Ari.
"To těžko!" oponoval mu Hitori. Já jsem se prostě jen tlačila dopředu. Za námi se valil dým prachu. Viděla jsem jak TenTen vyndala takový zvláštní vějíř, který vypadal jak z papíru a když s ním jednou mihla, všechen prach se rozestoupil a Tenten nás hbitě předběhla.
"Tak co to začít brát vážněji?" mrkla na nás z první pozice. Tentokrát to byl už závod o to, jestli nám jídlo zaplatí Tenten nebo my zaplatíme jídlo jí.
"Neprohraju!" zvolali jsme všichni tři k Tenten, když jsme spatřili bránu Kamenné vesnice. Tak začal náš závod o to, kdo zaplatí to jídlo.


Doufám že se teda líbilo :'D Psala jsem to v rychlosti ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aiko Aiko | 5. srpna 2013 v 9:48 | Reagovat

Sugé! :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Roy Mustang FanBar
Roy Mustang gif